Příspěvky

V čem mi pomohla AKUPRESURA.
V pátek s obrovským prosíkem volá kamarádka, že nutně potřebuje mojí masáž. Podle hlasu jsem pochopila, že odkládat termín, až budu mít čas, není možné. Naléhavost byla velká, dohodly jsme se na večer.
Přišla, vyždímaná, bez energie, bylo mi jí lidsky líto. Ale věděla jsem, že jí chci pomoct. Špatně se jí dýchalo, jakoby se nemohla nadechnout. Zkusila jsem jí nejdřív, ať se položí na záda, nemohla dýchat. Tak se otočila klasicky obličejem dolů, nešlo dýchat ani tam. Věděla jsem, že začít masáž v tomhle stavu, není ideál, ale pomoct jsem jí chtěla. Začala jsem masírovat Akupresuru na dlaních. Nejdřív levá, postup jednotlivých bodů, pak pravá. Trvalo to asi 15 minut, ovšem „klientka“ se uvolnila, mezitím zklidnila a opět dýchala, co bylo pro danou chvíli nejdůležitější.
A tak jsem za to ráda, že to ti Indové vymysleli a vymysleli tak dobře, že nemusím používat jehly, jako akupunktura, ale využívám tlak na body jednotlivých orgánů na ruce a noze a vše ostatní se „děje samo“. 
Kvalitní masáž pomáhá člověku dostat se do rovnováhy i v tomhle velmi stresovém světě. Naše radost, naše štěstí, naše zdraví je NAŠE a záleží jenom na NÁS samotných, jak si o ně budeme pečovat.

Z knížky „Praktická aromaterapie“ + moje úvaha

Příspěvek z knížky p. Barbory Novákové a Zbyňka Šedivého mě neustále provází a musím na něj myslet, proto se s ním chci s Vám podělit a případně Vás dovést i k zamyšlení.

„Na pracovním semináři o lidských vztazích vyprávěl řečník o nemocničním pokoji plném osiřelých nemluvňat. V dlouhé řadě postýlek děti churavěly a některé umíraly – kromě dítěte v poslední postýlce. Tomu se dařilo dobře. Lékař byl zmaten. Vždyť všem dětem byla poskytována naprosto stejná péče. Plynuly měsíce, děti se střídaly. Přesto však prospívala pouze nemluvňata ležící na poslední postýlce. Lékař se rozhodl, že vyřeší tuhle záhadu. Ukryl se a pozoroval dění v pokoji. Přišla uklizečka a vkleče drhla podlahu od jednoho pokoje k druhému. Když skončila u poslední postýlky, narovnala se, zvedla děťátko z postýlky, mazlila se s ním, povídala mu a broukala. Poté je opět uložila. To se opakovalo, každý večer. Tajemství bylo odhaleno. Dítě ležící v poslední postýlce prospívalo, protože dostávalo lásku, někdo se ho laskavě dotýkal“.

Doteky nás vedou od narození. Narodíme se, hladí nás rodiče, sourozenci, v období dospívání nás hladí naše lásky… a pak? Pak spadneme do stereotypu života a najednou utneme tuto důležitou část. Nemáme čas. Je základní věta každého každičkého člověka. Ale tak to není. Nepovažujeme to za důležité, moje praxe ale ukázala, že právě doteky jsou důležité. Mezi klienty mám lidi, kteří přijdou na masáž a potřebují něco řešit, ale jsou i takoví, kteří mi řeknou: „Prosím Vás, já chci jen pohladit, masírujte zlehka“. A já to beru. Tak to cítí, tak je jim příjemně a jestli je to naladí do pohody, co víc si můžu přát?

Miluji masáže, to je pravda. Miluji lidi. A mám slunce na dlani. :-)

Před pár dny jsem masírovala klienta. Přijde, jen se natáhne, usne a já masíruji a tvořím. Je jedním z těch, kteří chodí pravidelněji, po hodině vstane a s poděkováním odchází. Tentokráte když odcházel, položil mi otázku: „Víte, co je na té masáži to nejlepší?“ Byla jsem zticha, protože jsem chtěla slyšet jeho odpověď a vyplatilo se počkat. Říká: „DOTYK. Nevím, jak to děláte, já přijdu tak unaven, ale odcházím jako znovuzrozenej“. To byla ta nejhezčí slova, které jsem kdy slyšela.

A ještě více mi potvrdila, že Slunce na dlani září celoročně :-)

Co někdy nespraví ani „věda“

Masíruji s láskou, masíruji ráda a zatím masíruji na více místech. Chodí ke mně pán, kterého více než 10 let trápila bolest hlavy. Měl za sebou desítky různých vyšetření, vůbec se nepřišlo na to, od čeho to může být. Dostal od své rodiny k Vánocům před rokem poukaz na 3 masáže. Když přišel poprvé, ošíval se, že je to takový „babský dárek“ a že on nikdy na masáži nebyl a je mu už přes padesát. Jenže kdo zná mě :-), ví jak to dopadlo. Na druhou návštěvu přišel půlhodinu dřív, jak se těšil, aby nepřišel pozdě:-) a na třetí pokus přišel týden dříve, než byl objednán:-))), jak o tu „laskavou péči“ (jak to nazval)nechtěl přijít. První dva měsíce chodil dvakrát za měsíc, teď chodí jednou za měsíc. Podstatné je, že ho hlava nebolí, ať to bylo z příčin páteře, nebo jenom „brouka v hlavě“, odstranilo se to příjemným procesem masáže. Takových příběhů mám více, proto jsem vděčna za to, že mě „vítr života“ zavál do těchto nádherných končin.

40-letí důchodci

Nedá mi nereagovat na to, co se děje poslední léta. S kým jsem o tom zatím mluvila, nikdo to nevidí „tak hrozně“ jako já. Jenomže já to nevidím očima, ale cítím srdcem. Před více než sto lety lidi pracovali na poli, byli na čerstvém vzduchu, jedli zdravé potraviny bez chemikálií a žili šťastně. Zpívali si, přijímali život se vším, co dává pozitivně i negativně. Postupně se ale společnost „vyvíjela“ a práce lidí se přesunula do kanceláří. Mnohé nemůžou ani otevřít okno, mají jen větrání bez možnosti přístupu čerstvého vzduchu zvenčí. Je to hrůza. Lidi si to neuvědomují, ale otevřít okno, nadechnout se, to je skvělý pocit. A pak sedí od rána do večera na svých zadnicích. Je-li firma, která se stará o své zaměstnance, tak jim koupí alespoň nafukovací míče a dává častější pauzy, kdy by mohli jít vyvětrat se. Většina firem ale chce „vyžvýknout co nejvíc duše člověka“ a tak nedělá pro své lidi vůbec nic. Tím sezením ale nekrní jenom svaly a mozek. Už naši dědové a babičky se pořád hýbali a říkali, že chtějí umřít tak, že padnou, než aby byli léta dětem v posteli na obtíž. Jenomže dnešní generace callcenter a podobných pracovních zaměření, nejen, že dělá z lidí roboty, kteří volají na jiná čísla, ale pořád stejné věty: Dobrý den, XY, … a tak dále a tak dále… každý z nás se s tím setkal. Ale upírají lidem to nejdůležitější a to je pohyb. Sedět 8 hodin i více, to je strašné, ale lidi mi říkají, že si nějak musí vydělávat na živobytí. Přemýšlela jsem nad tím, a jinak zřejmě ti lidi vydělávat opravdu mnohokrát nemůžou. Důležité je ale, aby se hýbali po práci. Plavání alespoň dvakrát týdně, dlouhé procházky (myslím tím v parcích a přírodě alespoň hodinu), případně zavést do života nějaký sport… to už nechávám na klientech. Velmi se mi to osvědčilo v mém vlastním životě, když se chvilku proběhnu, jako bych obživla. Doporučuji to i svým klientům a ti, kteří si to vezmou k srdci, jsou nadšeni tou změnou. Mnohdy přijdou poprvé stylem, kterému říkám „sotva lezu“ a po pár týdnech je jejich krok svižnější, jejich oči začínají zářit a jejich celkový vzhled se mění. Mění se ve spokojenější, klidnější, šťastnější a přitom si oni určují tempo a sílu.

Nedělejte ze sebe prosím čtyřicetileté důchodce. Víte, dojít do důchodu a moci si ho užít je snad to nejhezčí, co člověk může pro sebe udělat. Ale dojít do důchodu a chodit po doktorech, na to se snad může těšit jen hypochondr, co? Je to příspěvek k zamyšlení … Život se má ŽÍT a ne „nějak vydržet“. Nadechněte se a … (ostatní nechávám na každém z vás …)

 Život

Životní styl posledních let neumožňuje jíst zdravé potraviny, neumožňuje člověku být dostatečný čas na čerstvém vzduchu, neumožňuje odpočinek a neumožňuje spoustu toho, co je „LIDSKÉ“. Proto se snažíme „vydržet do důchodu“, kdy si myslíme, že bude líp. Nebudeme chodit do práce, ale budeme…
Není potřeba se snažit vydržet do důchodu, je potřeba pro sebe něco dělat. Sama na sobě vidím, že když jsem začala víc se hýbat, víc cvičit, víc chodit, mnoho věcí se změnilo. Nejen, že jsem dala dolů kila navíc, zlepšilo se mi trávení, přestala mě bolet záda, přestala jsem být tak „zabubáčená“ a začala jsem hledat možnost ŽÍT. Hledat cestu ZDRAVÍ a ne léčit nemoci.
Četla jsem teď v knížce o Reflexní masáži, že tato masáž není na vyléčení potíží. Ona má těm orgánům ukázat, jak se měli, když byli zdravé. Každá nemoc nám chce ukázat, co máme změnit. V tom má pan doktor Hnízdil 100 % pravdu. Máme začít měnit v životě to, kde nejsme v pohodě. Ne jedna změna, ale celý soubor… a jak je začneme dělat, byť jen malé a po krůčkách, přijdeme na to, že změny nastávají i v jiných oblastech a že je to lepší i tu i tam.
Co vy na to?

„Tak i tak“

MASÁŽ je proces, u kterého tlakem na svaly a tkáně můžeme zmírňovat bolesti, zlepšit krevní oběh, léčit zranění, uvolnit stres a napětí. Masáží je velké množství, je ale důležité, aby masáž byla příjemná pro masírovaného člověka. Někdo nepotřebuje větší tlak, potřebuje relaxační masáž – uvolňující. I u této masáže je možné ale zvolit příjemný tlak, který „pohne svaly člověka, které jinak třeba ani nepoužívá“ a tak vyplaví ze svalů to, co tam nemá být. Příjemný tlak, pomalé pohyby, to je správná relaxační masáž. Není to o pohlazení, je to opravdu o masírování. Někdo si do masérny „donese“ ale zkrácené svaly, které od určité doby bolí, nebo prací, či jinou činností, případně stresem na různých místech vytvořené bolavé body, které je potřeba rozmasírovat a tím uvolnit průchod svalú, aby pracovaly správně a bolest pomine. Velmi málo masérů umí tuhle techniku, učím se jí a taky jsem se zapsala do dalších kurzů. Nechci vypadat jako chlubilka. Mluvím ze zkušenosti a zážitků s mými klienty, ale taky z vlastní zkušenosti. Léta jsem trpěla závratěmi, které nemám od doby, co jsem zkoušela masáž na sobě. Jsem zástancem toho, že každý masér by si měl vyzkoušet techniky na sobě. U toho cítí, jaký tlak a kde je příejmný. Taky objeví „zákoutí“, kam si obyčejný smrtelník ani nešáhne – třeba svaly na krku pod lebkou, nebo žvýkací svaly mají lidi tak zatuhlé… a jejich uvolnění masáží, byť i jenom u konce pár tahy je velmi uvolňující pro člověka.

Moje slova na závěr. Nečekejte do doby, až budete mít problém, nečekejte do doby, až budete mít závratě, bolesti hlavy, nebo jiné „problémy“. Sportujte s rozumem, jezte zdravě, pobývejte v přírodě tak často, jak jen to jde – to je hlavně výzva pro „pražáky“ :-) a přijděte na masáž :-)